Hans Christian Andersen – Iva Klestilová – Miroslav Král

Sněhová královna

Pohádka o Cestě

Úprava, režie, scénografie a choreografie: Miroslav Král (www.miroslavkral.cz)

Hudba: Johann Sebastian Bach, Richard Wagner, Gustav Mahler

Zvuk: Markéta Šestáková

Světla: Radek Němeček

Masky a vlásenky: Daniel Šimek, Miroslav Král, Marta Veselá

Dekorace: Jan Anděl

Rekvizity: Jaroslav Halamka

Garderoba: Eliška Junková, Ivana Holubová

Osoby a obsazení:

Sněhová královna: Natálie Vlková

Gerda: Eliška Junková ml.

Káj: Jaroslav Halamka

Tetička, Vrána, Malá loupežnice: Marta Veselá

Kouzelnice, Stará loupežnice, Laponka: Yvetta Holanová

Princ, Sob: Jan Anděl

Chór: Eliška Junková, Miroslav Král

Hans Christian Andersen se narodil 2. 4. 1805 v dánském Odense jako jediné dítě v rodině chudého ševce. Po tatínkovi zdědil velkou lásku ke knihám a milovanou maminku zvěčnil ve svých románech, nejprve jako Dominiku v Improvizátorovi a později jako muzikantovu matku v knize Nic než muzikant.

      Už od dětství jej to velmi táhlo k divadlu, toužil se stát velkým umělcem. Dostal se mu do ruky výtisk Shakespearova Macbetha, byl dílem okouzlen tak, že na jeho základě napsal svou první „dramatickou“ práci Abor a Elvíra. Pro jeho sny však nebylo pochopení ani peníze, a tak šel po absolvování povinné školní docházky pracovat do továrny na sukno. Jeho touha po divadle byla ale tak silná, že si nakonec prosadil svou a ve 14 letech se vydal na vlastní pěst do Kodaně „dělat divadlo“. Nejprve to zkoušel s baletem, potom s operním zpěvem, herec Lindgreen se z něj pokoušel udělat herce, tanečník Dalhén jej přijal do své taneční školy, a dokonce jej obsadil do role Skřítka v baletu Armida. Navštěvoval také pěveckou školu sbormistra Krossinga a vystupoval pak v různých rolích jako sborista. Divadlo bylo prostě jeho světem.

      Andersen začal záhy psát pro divadlo, jeho prvotiny byly velmi špatné a nikdy se nedostaly na jeviště. Byly odmítnuty s tím, že prozrazují měrou nevídanou nedostatek elementárního vzdělání. Andersenův přítel, básník Guldberg, mu poradil, aby se nejdříve naučil pravopis. To samé mu doporučil jeho další velký přítel Jonas Collin, ředitel Královského divadla a správce nadace Ad usus publicos. Ten mu dokonce vymohl u krále Bedřicha VI. studijní stipendium a svěřil jej do péče ředitele latinského gymnázia Simona Meislinga. Andersen převyšoval značně své spolužáky nejen věkem, ale hlavně snílkovstvím a velkou fantazií, jen těžko se smiřoval s tehdejšími vyučovacími metodami, které spočívaly především v tuhé disciplíně, ale hlavně v hanění a tupení. Ředitel gymnázia Andersenovi dokonce zakázal veškerou literární tvorbu a nezřídkakdy mu spílal. Třeba takto: Jste stupidní klacek, z kterého jaktěživo nic nebude. Dokážete akorát to, aby se kolem vás srotil dav, když se postavíte na ty své hnáty, ale číst vás nebude nikdo, budou vás prodávat jako makulaturu! Přes to všechno dala škola Andersenovi základy klasického vzdělání a umožnila mu přístup do bohaté školní knihovny. Andersen tedy slavnostně ve svých 23 letech složil maturitní zkoušku.

V té době už měl za sebou drobné literární úspěchy: otiskli mu několik básní, hrál se jeho úspěšný vaudeville, o dva roky později mu vyšla první sbírka básní. Psal a psal a někdy i dost provokativně, takže se znelíbil tehdejším pohlavárům. Nejprovokativnější byl první tenoučký sešitek pohádek z roku 1835, který obsahoval Křesadlo, Kubu a Kubíka, Princeznu na hrášku a Iduščiny květiny. První tři jsou převyprávěné lidové pohádky, čtvrtá pak původní, ve všech ale vystupuje Andersenovo alter ego. Ať už je to voják, který se zmocní křesadla a nakonec i princezny, nebo vesnický chudák Kubík, jenž neodolatelně vyzraje nad bohatým Kubou, či princezna, která svou vznešenou aristokratickou přirozenost cítí i přes horu matrací a podušek. Pohádku o malé Idušce lze nazvat programovým prohlášením pohádkáře Andersena. Opěvuje se v ní fantazie a vysmívána je tu šosácká přízemnost a nevzletné rozumářství, zosobněné mrzoutským panem radou. Andersen se vtělil do postavy mladého studenta, který v malé holčičce zažehuje představivost tím, že stejně jako on umí vystřihovat žertovné obrázky a vyprávět krásné příběhy, které se tuze nelíbí spořádanému panu radovi. Sluší se namlouvat dětem takové věci? ptá se pan rada a Andersenova odpověď je jednoznačně kladná, vždyť tu poprvé uplatňuje převratnou inovaci: nechává ožít předměty. Andersen chce ve svých pohádkách apelovat na dětskou imaginaci a antropomorfizuje prosté, všední věci, ať už je to látací jehla, hrdlo láhve či hadrový míček. To je novum. Až dosud se dětská fantazie neměla podněcovat, nýbrž krotit a svazovat. Dítě se mělo vychovávat, aby se co nejdříve stalo dospělým. Biedermeierovská kritika pohádky zatratila, v novinách se dokonce objevovala slova jako zkažené, neadekvátní, škodlivé, nezodpovědné, ba dokonce nechutné. Pohoršovala se i nad jejich nekultivovaným jazykem. Andersen se totiž snažil napodobit hovorovou řeč a přirozený jazyk. Byl to počin vskutku revoluční.

Aby se předešlo skandálu, udělil mu král cestovní stipendium a Andersen se v roce 1833 vydal z Kodaně na cestu po Evropě. Vykonal celkem třicet cest a tehdy se asi zrodilo jeho heslo: Cestovat znamená žít. Na svých cestách navštívil osmkrát české země, které – a zvlášť Praha a hrob Tychona de Brahe – na něj udělaly velký dojem, jejž popsal ve svých cestopisech. Vytvořil v té době svá největší díla, která jsou překládána do řady evropských jazyků, vycházely pohádky, které mu zaručily světovou nesmrtelnost a přezdívku Největší pohádkář.

Na své cestě Evropou se setkal s operní pěvkyní Jenny Lindovou, svou celoživotní láskou, se kterou se přátelil, ale nikdy jí nedokázal vyznat lásku. Zůstal celý život sám jen se svými postavami a snovými vizemi, které zhmotnil v pohádkách plných nostalgie, jemného humoru a ironie, ale hlavně lásky a lidství. Do Dánska se vrátil již jako velký a uznávaný spisovatel.

H. Ch. Andersen zesnul 4. 8. 1875 v pokuji své vily Rolighed v Kodani. Jeho pohřbu se zúčastnily stovky lidí včetně dánského krále. Na Andersenovo přání měli být v jeho hrobce pohřbeni i Edvard Collin s chotí, což se také stalo, nicméně na přání rodiny byly jejich ostatky později přeneseny do jejich vlastní rodinné hrobky. Hans Christian Andersen odpočívá ve svém hrobě sám.

Nejznámější Andersenovy pohádky: Malá mořská víla, Sněhová královna, Ošklivé malé káčátko, Křesadlo, Císařovy nové šaty, Starý dům, Slavík, Statečný cínový vojáček, Pastýřka a kominíček, Skřítek u hokynáře, Kouzelné galoše, Létající kufr, Křesadlo, Sněhulák, Látací jehla, Stín, Šibal Zavřiočka, Děvčátko se sirkami, Přítel na cestách, Nezbedný kluk, Přezůvky Štěstěny, O hloupém Honzovi

Další Andersenova díla (výběr):

Romány: O. T., Improvizátor, Nic než muzikant, Pohádka mého života (autobiografický)

Cestopisy: Básníkův bazar, Stínové obrázky z cesty do Harcu, Saského Švýcarska etc. etc. v létě 1831 Divadelní hry: Mulat, Anežka a vodník, Maurka

Hans Christian Andersen o svých pohádkách:

Moje pohádky jsou stejně tak pro dospělé jako pro děti, ty je ale v jejich úplnosti pochopí, teprve až dospějí a vyzrají. Porozumějí, že naivní dětskost je jen jedna část mých pohádek a že jejich pravou solí je jejich humor. 

To, co vykládal o pravdě, dobru a kráse, bylo pro většinu, jako by dával krávě růži.

(citát z pohádky Stín)

Život každého člověka je pohádka psaná Boží rukou.

Připravil Miroslav Král